Perokresbu pozná každý podle šrafování. Málokdo ale tuší, kolik rozhodování se za ním skrývá: kam povedou čáry, jak husté budou a jak se nebudou vzájemně rušit. Na jednom motivu, fotbalovém chlapci s míčem, vám ukážu, jak taková kresba vzniká.
Začínám obrysy motivu
Nejdřív si na papír připravím obrysy motivu. Tužkou a velmi lehce. Je to jen vodítko, které mi říká, kde který tvar začíná a končí. O charakteru kresby se rozhoduje až perem.
Připravené obrysy. Vedle leží pero, tužka a inkoust. (Kliknutím zvětšíte.)
Pero a černý inkoust
Kreslím plnicím perem s velmi jemným hrotem a černým inkoustem z lahvičky. Inkoust se nedá vygumovat, takže každá čára musí sednout napoprvé. Proto předem přemýšlím, jakým směrem a v jaké hustotě budu každou plochu vykreslovat.
Základní výbava: pero, tužka a černý inkoust.
Obličej: tady se kresba rozhoduje
U tohoto motivu začínám obličejem. Je to místo, které diváka přitáhne jako první, a podle něj poznám, jestli má kresba správný výraz. Na tváři používám krátké, těsně vedle sebe vedené čáry, které sledují tvar lícní kosti a čela. Vlasy jsou kombinace tenkých čar, hustšího šrafování a několika plných černých ploch.
Obličej a vlasy jsou hotové, zbytek postavy zatím čeká v tužce.
Na čem šrafování stojí
Světlo a stín se u perokresby nekreslí plochou barvou, ale čárami. Pomáhá mi několik zásad, které platí pro celou techniku:
- Směr čar sleduje tvar. Čáry mají obtáčet povrch, ne jen vyplňovat plochu. Díky tomu kresba nepůsobí placatě. Pruhy dresu proto šrafuji napříč, a kde se látka zvlní, čáry zvlnění sledují.
- Hustota určuje tón. Čím jsou čáry u sebe blíž, tím je místo tmavší. Široké mezery znamenají světlo. Tloušťku čáry držím v jedné ploše stejnou, aby přechody byly plynulé.
- Druhá vrstva ztmaví. Tam, kde nestačí husté rovnoběžné šrafování, přidávám další vrstvu čar pod jiným úhlem. Takto vzniká křížové šrafování. Čím víc vrstev, tím tmavší místo.
- Sousední plochy mají své směry. Kdyby se čáry ve dvou sousedních plochách stále potkávaly pod stejným úhlem, splynuly by v jednu hmotu. Směry proto střídám tak, aby se každá plocha přečetla zvlášť a čáry se nepraly o prostor.
- Bílý papír je světlo. Nejsvětlejší místa nechávám nedotčená. Plnou černou používám střídmě, jen tam, kde je opravdu nejtmavší místo: trenky, ponožky nebo tmavé plochy míče.
Dres šrafuji pruh po pruhu, čáry vedu napříč a podle záhybů látky.
Horní polovina postavy je vykreslená, míč a nohy ještě ne.
Míč na závěr
Míč nechávám až na konec, protože musí sedět k celé kresbě. Černé plochy vyplňuji hustým křížovým šrafováním. Bílé plochy nechávám světlé a čárami na okrajích je jen zakulacuji, takže čáry sledují kouli. Právě ten kontrast mezi tmavým a světlým z kruhu dělá míč, který letí.
Míč je téměř hotový, dole je ještě vidět tužkový obrys kopačky.
Poslední čáry na míči.
Proč to dělám ručně
Ruční perokresba je pomalejší než cokoli jiného, ale je to poznat. Čáry nejsou dokonale stejné, šrafování se pohybuje podle tvaru a každý motiv má svůj rukopis. Proto u nás najdete jen kresby, které vznikly takhle: žádná AI, jen inkoust a papír.
Prohlédnout trička s perokresbou
Děkuji, že jste dočetli až sem.
Miroslav Vomáčka, VENDY atelier